Oslavná hudební kompozice. Oslava nekonečných prostorů žhavých hudebních erupcí, táhnoucích se do vzdálenosti miliónů světelných let. Oslava dokonalé interní stavby nepopsatelného živoucího mikrovesmíru. Pestrobarevná hudební cesta protikladů v živoucím nadpozemském organismu, v němž se snoubí led s ohněm, světlo s temnotou, život se smrtí a člověk s nekonečností. Spirála hudebních invencí, tvořena částečky vybuchující vesmírné plazmy, v jejímž středu levitují tvůrci opusu Imaginary Sonicscape, tři lidské světelné duše, jejichž nekonvenční sbírka kompozic pochází z opačné strany zhmotnělé zemské lidské představivosti – ze „země vycházejícího slunce“.

Vibrace vláken lehké mozkové lidské pavučiny má na svědomí trio japonských samurajů, kteří se svým aktuálním počinem, i když již nějaký ten pátek zhoubně nakažlivým, zasadili těžkou ránu všem experimentujícím světovým hudebním spolkům. Takovou mutaci černého řemesla všichni ortodoxní fanoušci, zaslepeně vzhlížející do severských temnot evropského bahna, ještě nezažili, a to i přes to, že tato nepočetná, ale o to úctyhodnější, smečka již asi deset let vytváří jedinečné mozkové šoky, společností „progresivně“ označované jako avantgardní. Japonský „šinkanzen“, řízený politickým vědcem Miraiem, mistrně a podmanivě mučícím úderové plošky všemožných klávesových nástrojů, ekonomickým robotem Shinichim, jehož výjimečný, procítěný a zářivě živočišný tanec po kytarových strunách nezdolně bouří v záblescích precizní rytmiky tamburínového učitele Satoshiho, uhání svou nevyčerpatelnou energií po samostatné koleji a daleko za sebou nechává nasupeně dýmit černé parní lokomotivy, řinoucí se do útrob hamižné lidské společnosti.

63 minut slunečních erupcí, 63 vesmírných zlomků začátku i konce. Více než hodina hudebních nápadů, psychotických kouzel servírovaných s notnou dávkou nadhledu a instrumentální dovednosti. Halucinogenní mix čistých metalových postupů, trashe 80. let, progresivního rocku let 70., snad i podivně znějících kombinací jako death-rock, či psychedelický „Nietsche“ rock, to vše doprovázeno blackovým záhrobním hlasem mistra Miraie – snad jediný znak černého kovu na celém albu. Opus, ve kterém střídání prosvětlených květných pasáží přírodního amfiteátru s temným děsem staré podzemní štoly vytváří nevšední atmosféru.

Celé nahrávce vévodí stabilní mistrovská kytara, která se zejména v sólech a zasněných instrumentálních pasážích dotýká nebeských výšin, ze kterých je v podání Shinichiho jen malý krůček k zemním ostrým riffům, vytrhávajícím kořeny metalové tvorby. Klávesový mág Mirai vyplňuje veškerý prostor klávesami, ať již v orchestrálním balení, či zvukově různorodých samplech a efektech a svým nezaměnitelným umem, v téměř každé molekule této monumentální sloučeniny, vystavuje na obdiv i dominující sólové pasáže minimoogu a hammondek, lačně dychtících o své místo v metalové tvorbě. I ty se však stáhnou do ústraní a sklopí svůj charakteristický zrak před králem klávesových nástrojů – akustickým klavírem, jemuž je dopřána i samostatná, avšak také bohužel krátká, spanilá jízda ve skladbě Improptu. To vše dohromady stmeluje nikterak avantgardní, avšak velice precizní rytmika bicí sestavy, jejíž bijec, Satoschi, neopomíná ani celou další plejádu prostředků, které se mnohdy jen vzdáleně blíží bubenickému nástroji. Celá tato armáda nástrojů se pak jako kapky deště spojují až v rozbouřené moře radostně duhových i hlubokých temných melodií, které vytvářejí jedinečnou nahrávku, čítající kromě jiného i takové zářivé pasáže jako mozek rozežírající psycho-kompozici Nietzschean Conspiracy, pasáže bouřící klasiky, či dokonce téměř horalské zpěvy končící až u klavírního valčíku s bodavým a úchylným samplem dětského smíchu/pláče - neuvěřitelné zakončení tohoto brilantního počinu.

Není čas na zaslepenou oddanost a ortodoxní jednocestnost. Otevřete-li svou mysl, Sigh vám do ní zasadí hřejivý oheň života, který vás bude pronásledovat na každém rohu, rozehrávat jiskrné obrazce zádumčivých představ, ale vždy a všude vám dodá neoddiskutovatelnou živoucí energii ... a mně stále častěji v myšlenkách napadá, zda hudební múza přece jen nemá šikmé oči …